 |
| U kapličky |
Tak, přátelé, je třeba si přiznat pravdu. Ať už jste naprostí materialisté, nebo ti, co neúnavně studují duchovní literaturu, pracují na sobě a snaží se chápat ve svém životě souvislosti, život žádného z nás není procházka růžovým sadem. Prostě tady nejsme na dovolený, ale v práci.
Nevěřím tzv. avatarům, ani těm, kdo říkají, že už mají v životě ve všem jasno a žijí v trvalém stavu osvícení a nic zlého už se jim tedy neděje a nikdy nemají špatnou náladu, neb mají vše dokonale zpracováno. Myslím, že to je blbost. Že nám jen kecají, anebo to nejsou lidi.
Tak přirozeně, jako v přírodě přichází jaro, léto, podzim i zima, i v životě jsou chvíle, kdy je nám hezky teploučko, ale i ty, kdy nevíme, kam před tou zimou utéct. A věřte, mi děje se to všem. Často slýchávám“….kdybych to měla tak poskládaný, jako ty!“ Měli byste mně vidět, jak pěkně jsem si tuhle dokázala užívat svou zimní depresi!
A ještě navíc s tím rozměrem přibližně tohoto monologu: „ Proboha, co ty těm lidem asi tak můžeš radit! To by ti šlo, dělat chytrou! Podívej se na sebe! Zalezlá pod dekou se cpeš zmrzlinou a nejsi schopná dělat nic jinýho!“ A protože už vím, jak na takové stavy reagovat u druhých, ( vždyť jsem tak chytrá, že jim radím) okamžitě se z monologu stává dialog: „ –Takže pocit viny, jo? No, s tím dojdeš daleko! O co jde? Prostě jsi unavená, protože málo odpočíváš! Tak logicky přijde depka! Měj se ráda! Užij si to lenošení! Zasloužíš si to!“ – „ No jo, ale kde je ta dobrá nálada, to pozitivní myšlení, jak o něm pořád mluvím?“, oponuju sama sobě. „A co ti vadí na tom, že si tu ležíš a nic neděláš a je ti tak vlastně hezky smutno?“ –smečuje druhý hlas. „ No…utíká mi práce, už dva dny jsem neodpověděla na maily, už se mi tam hromadí“. „ No a? On se ten svět bez tebe zhroutí? Nebudou tě kvůli tomu mít rádi?“ „ Ale to ne, ale třeba mně někdo zrovna potřebuje!“ „ Jo! Ty! Ty teď zrovna potřebuješ užít si tuhle chvíli pro sebe. Ty potřebuješ jednu hezkou depresi, aby ti došlo, že se máš mít ráda! Tak se s tou depkou hezky skamaraď a užij si jí.“
…Tak jo. Beru si do ruky svého plyšového medvídka: „ Nazdar depko! Vítám tě tady a užiju si tě, jo? A pěkně si to spolu vyříkáme!“ Koukám na medvěda a připadá mi, že má radost a chce se ke mně přitulit. Začne mi to celý připadat strašně komický. Já, deka od zmrzliny, medvěd….vždyť je všechno tak, jak má být. Po zimě přijde přece jaro. Je to celý jenom hra a vlastně veliká sranda. Jen ten život nesmíme brát tak strašně vážně. Zodpovědně, to jo, ale ne vážně!
Ať už řešíte přítele, práci nebo abstraktní depku, zkuste si z nich udělat medvěda a vyříkejte si to. V posteli a se zmrzlinou. Věřte mi, je to sranda!
sociální sítě
